My jsme si vybrali. Začalo to vlastně už dávno. Sny, přání, představy... proč si je nevyplnit? Mohlo se to podařit už minulý rok, nebýt nádherných rumunských Karpat a bulharského Balkánu. Letos už žádná jiná volba nebyla.

 

 

 

Vypadá to, že tady to začalo, ale začátek se odehrál o dva dny dříve. Odjezd z Přerova kolem třetí odpoledne a první noc v Krušných horách na německo-české hranici. Časně ranní budíček a hurá na německé dálnice s cílem na severním pobřeží Dánska - přístavu Hirtshals. Stihli jsme to na hodinu a trajekt zrovna začal vyplivovat čtyř a vícekolové plechovky, které naložil v norském Kristiansandu. Tam byl náš dnešní cíl.

Rychlý trajekt nás za čtyři hodiny rychlostí přes 50 km/h dopravil na území Norska. Byla hodina po půlnoci a žádné hrdinství jsme nechystali. Najít místo na vyspání a rychle zalehnout. Podařilo se to cca 40 km od přístavu u moře na rovném travnatém plácku. Ranní probuzení bylo hodně barevné a zdálo se, že se na nás Norsko těší:-).

 

 

 

Prvním cílem bylo nejjižnější místo Norska - Lindesnes. Nevěděli jsme, co čekat a prostě jsme jeli a dívali se kolem sebe. Norsko hrálo barvami.

Lindesnes. Nejstarší maják v Norsku .Více na jih to v Norsku už nejde. Skákal jsem po kamenech jako kamzík a hledal místo pro záběr...

...doskákal jsem až k majáku a teprve na zpáteční cestě jsem si všiml, že jsem minul pokladnu. Ale to nic, to se může stát každému a pro tentokrát to nebudeme rozmazávat. Stejně jsem neměl drobný...

 

 

 

Z Lindesnes jsme se vrátili zpět na hlavní cestu do Stavangeru v městečku Vigeland. Název mi byl povědomý a teprve skulptury na náměstí mě trkly. Město nese jméno podle Gustava Vigelanda (možná se tu narodil, přebýval, umřel...?), sochaře, jehož díla lze najít ve Vigeland parku v Oslu. Samé hambaté postavičky...pěkná práce...

Pobřežní silnice č.44 nás přivedla až k jedné z nejdelších (možná úplně nejdelší, neměřil jsem to...) písečné pláži v Norsku Orrasand. Norové údajně jezdí sem na jižní pobřeží jako my jezdíme do Chorvatska. Nevím... Ale že by tu bylo narváno jak na Makarské, to se mi nezdálo...

 

 

 

Ještě vyzkoušet teplotu vody... brrr. Chorvati to mají cca o deset stupňů teplejší.... Ale tady byl krásný jemný bílý písek, který se dostal všude...:-(

Stavanger jsme lízli jen po jeho jižním okraji a prvním pobřežním, chcete-li tak fjordovým trajektem jsme se se dostali na silnici č.13 a z ní odbočili k chatě Prekestolhytta. Zaparkovat motorky, převlíknout do trekového a vzhůru do hor. Jeden z nás tuto oblast velmi dobře znal a vedl nás zkratkou. Bylo to sice delší, ale za to horší cesta. Cca po dvou hodinách jsme ji uviděli...

 

 

 

Prekestolen. Kolmá 700m vysoká stěna na Lysefjordem, přírodní atrakce zmiňovaná v každé turistické brožuře o Norsku. Krpál je to opravdu pěkný a výhled z něj impozantní. Ne každý se odváží postavit se až na okraj skály a bylo hodně těch, kteří se tam doplazili po břiše. Pro jistotu...

Pulpit rock. Kazatelna. Další z možných názvů. Je možné vylézt ještě kousek nad ni a bliknout ji ze shora. Stejně tak je možné v přístavu nasednout na vyhlídkovou loď a jet se na ni mrknout z moře. Všechny výhledy stojí za to...

 

 

 

Někde uprostřed cesty mě zaujaly podivné stavby. Dřevěnice s travnatými střechami, které vypadaly, že kažkou chvíli spadnou z kamenných podstavců, soustava vodních náhonů...Tady se to mlelo!

Espelanfoss byl první velký vodopád. Toto je druhý v řadě - Latefossen (protože jsou vlastně dva. Voda padá z velké výšky (165m) a mizí pod mostem u něhož stojí spousty aut, skrápěných vodní tříští. Pro fotografy trochu problém udržet čočku objektivu suchou...

 

 

 

U města Odda odbočujeme na slepou silnici, která nás dovede na parkoviště pod nejjižněji položeným norským ledovcem Folgefonn. Zkušení horalové se už ani nepřevlékají do trekové výbavy, protože to na těch pár stovek metrů nestojí za to. Zatímco třetina výpravy to jistí v základním táboře, my za sebou zavřeme za sebou dvě branky uprostřed lesa a zelenou džunglí míříme k ledovci.

Buarbreen - leden ze splazů ledovce Folgefonn. Je to náš první a tak fotíme a fotíme. Plazí se velmi pomalu a tzn., že všechny fotky jsou skoro stejné...:-)

 

 

 

Cesta nahoru trvala dvě hodiny, cesta dolů polovinu. Mokré skály, spousta vody v potocích i na chodnících, déšť, pot...je to jen pár stovek metrů (převlíkat se už stejně nemá cenu). Zastavujeme na konci města Odda u čerpací stanice OMV, kde vaří vynikající kávu a mokří a zpocení měníme plány a míříme k Bergenu, k Erikovi.

První noc v Norsku a hned v teplé posteli. Der kamarad Erik žije 100 km severně od Bergenu a program pro další den je celkem jasný - návštěva Bergenu.

 

 

 

Velké i malé lodě vplouvají do tohoto krásného města. My přijeli po silnici.

Fish market byl jedním z hlavních cílů. Pro jistotu jsme se tu objevili brzy dopoledne. Snad na nás nějaký ryby zbudou...

 

 

 

Zbyly! A bylo se na co dívat. Všechny ty potvory z moře vytažené nás sledovaly mrtvýma očima stejně nedůvěřivě, jako jsme se dívali my na ně...

Brouzdali jsme se uličkami mezi stánky a zírali na to představení. Tolik rybí havěti pohromadě se hned tak nevidí.

 

 

 

Pohyb po trhu má svá přesná pravidla. Tím nejdůležitějším je hvězdicový pohyb po tržišti a ochutnávání všeho, co se ochutnat dá. A prodejci nabízejí a nabízejí...

Dlouhými noži odkrajují plátky rybího masa a nabízejí koupěchtivým turistům. Lžičkami nabírají jednotlivé druhy kaviáru a sypou nám ho do dlaně. Před očima zákazníků vyrábějí pokrmy z rybího masa, případně nabízejí již hotové produkty v chlazených nebo vyhřívaných vitrínach...

 

 

 

Tak kterou? Treska, makrela, mořský úhoř? Tentokrát to vyhrál uzený losos a velrybí maso. Večer bude žranice - velrybí stejky na několik způsobů, treska na grilu a smažené řízky na grilu!!!

Barvy lákaly a já vyzkoušel maliny. Teda megamaliny! Během dalších dnů jsem zkusil ještě třešně a pak jsem zůstal věrný jahodám. Norskou je největší pěstitel jahod na světě a tak dobré jahody jsem ještě nikdy nejedl. Velké a s výraznou vůní našich lesních jahod. Jednou jsme plenili pole ležící u silnice, později jsme kupovali ve stáncích u silnice. Přijedete ke stánku, kde není ani noha, hodíte do připravené kasičky sumu, která je na ní vyznačená a vezmete si misku krásných čistých jahod, kterou během několika minut sežerete! V Čechách by zmizely nejdříve jahody a potom i ta miska s prachama...:-)

 

 

 

Kromě jídla najdete na trhu i další zboží, převážně suvenýry - trička, čepice, ponožky a svetry z norské vlny a spoustu upomínkových předmětů a tretek.

Centrum Bergenu se jmenuje Bryggen a je památkou UNESCO. Opravdu se je na co dívat.

 

 

 

Případně se nechat vyvézt lanovkou na vyhlídku nad městem a kochat se pohledem na jedno z nejhezčích norských měst.

Tady jsme strávili i naši druhou norskou noc. U Erika.

 

 

 

Erik je rybář, farmář a kdo ví, co ještě. Má ženu, dvě blonďaté holky, zvířata a místo psa prase. Je to domácí mazlíčet a už se všichni těší na vánoce. Kromě mazlíčka...

Je podvečer a je čas nalovit ryby na večeři. Moře je klidné, obloha jasná, teplo. Tresky a makrely se už nemohou dočkat. Při nasazování návnady na háček se musíme točit k vodě zády, aby ryby nevyskakovaly nad hladinu a nežraly nám to z ruky. Těžký je úděl rybáře.

 

 

 

Poslední možnost vyfotit se s Erikem na moři. Pak se dno lodi začalo plnit rybami a nás za nimi už ani nebylo vidět....

Opustili jsme lidi a města a vydali se do hor. Pohoří a národní park Jotunheimen s nejvyšší a bývalou nejvyšší horou Norska, řeky, sníh, vodopády... Tichá nádhera, která se dá vyfotit, ale musí se zažít. Ráno jsme se s Erikem rozloučili a zamířili na sever. Trajektem přes Sognefjord nahoru do Forde, města, v jehož okolí se valí několik pěkných vodopádů. Přijeli, viděli a pokračovali dále.

 

 

 

Ve Viskedalu jsme opětovně najeli na silnici č.13. Opustila fjord a začala stoupat...

Jedna z mnoha zastávek. Obrovská masa vody se valí prudkým spádem kamenitým korytem, aby o několik stovek metrů dále vtrhla doslova jako "velká voda" do Sognefjordu. Nic společného se širokou, klidnou deltou, kdy není poznat, co je ještě řeka a co jezero či moře.

 

 

 

Kostelíky jsou věčnou inspirací pro focení. Zvlátě, když za sebou mají nádherné pozadí šedobílých hor. Samozřejmostí u kostela jsou hřbitovy. Na rozdíl od nás žádné mramorové desky a kytičky. Jen jednoduchý pomník s nápisem a tráva...

Svačinka u vyhlídky Mel a prohlídka dalšího vodopádu. Tady to spíše byly prudké peřeje, ale jako vždy krajina prostě úžasná.

 

 

 

Most nebo spíše lávka přes vodopád s poměrně složitou, ale precizně vypracovanou konstrukcí z nerezi a hliníku. To by bylo něco prosběrače barevných kovů:-). Zajímavostí byly vrátka na každé straně mostu.

Podruhé jsme přejeli Sognefjord a protože první trajekt jel do Vangsnes, pokračovali jsme stále po třináctce na jih. Fo´ták stále v pohotovosti, hlava ukroucená z toho nekonečnýho rozhlížení...

 

 

 

Sice jsme se pohybovali jen něco kolem 1000 metrů nad mořem, ale sníh byl v této výšce samozřejmostí.

Občas jsem si neodpustil zastavit a doslova poskládat nějaký záběr.

 

 

 

Tunely, tunely, tunely... Možná by bylo zajímavé počítat, kolik jich vlastně bylo. Krátké, dlouhé, většinou jen vyhloubené ve skále, vyjímečně zevnitř vyztužované a betonované, často s množstvím vody kapajícím ze stropu. Ale vždy s perfektním asfaltem a značením.

Ledové kry na jezeře z oblasti u Helgatunu

 

 

 

Takové počasí umí naplánovat jen velmi málo jedinců. Kamarádi měli prostě štěstí... :-)

I silnice může vypadat zajímavě. Možná to měl být zase tunel, ale asi jim to spadlo...

 

 

 

Norové jsou chataři a chalupáři. Ale kdo seče ty střechy?

Malé vikingské muzeum u benzinky v Narov-dalen.

 

 

 

Jedna z atrakcí v městečku Flam. Toto je pouze restaurace, něco jako krušnohorský expres. Skutečná vyhlídková železnice překonává na vzdálenosti 24 km převýšení více než 800 m. Nejsem mašinfíra a tak nevím, jestli mám uznale pokyvovat hlavou nebo jestli je to normální?

Mohli jsme zvolit průjezd nejdelším tunelem (24,5km), ale my jsme to raděli objeli (200km) přes Hol a Gol a večer se ubytovali za školním hřištěm u Laerdalu. Po 570 km se nám s vidinou klidné noci ani nechtělo hledat přístřešek nebo stavět stan. Karimatka, spacák a...dobrou noc!

 

 

 

První atrakcí dalšího dne byl výlet k Nigardsbreen, jednomu z mnoha splazů ledovce Jostedal. Pěšky se lenochům nechtělo a vyhrála to lodička. Ale že by jsme si tím nějak moc pomohli, to se říct nedá, protože větší část cesty jsme museli po svých...

Neuvěřitelné! Ledovec je opravdu z ledu! Trochu nadšení, trochu zklamání, ale hlavně, že je co fotit!

 

 

 

Je možné zakoupit výlet s guidem na ledovec. Trvá od dvou do šesti hodin a jeho součástí je výstup na ledovec, překonávání trhlin, prolézání ledovcových jeskyní atd. Bez maček, cepínu a přilby na hlavě se tady pohybovat nedá. Vzájemné navázání na lano je předpokladem pro to, aby se z ledovcového treku vrátil stejný počet lidí, jaký na něj vyrazil. Z praskliny se vylézá hóóódně těžce...

U hrany ledovce se žádné velké teplo nekoná, ale stačí ujít pár metrů na zpáteční cestě a zjistíce, že v motorkářských hadrech se lépe jezdí než chodí. Ale aspoň jsem spojil sušení s opalováním...

 

 

 

Míříme po silnici č.55 podél Lustrafjordu k Jotunheimenu

Panoramata...

 

 

 

Tato silnice je od listopadu do května uzavřená. Vesnice se tady nekonají, jen skály, tráva, sníh a voda, vítr a ticho... A sem tam nějací magoři na motorkách...

Vjezd do dalšího z vikingských muzeí. Tentokrát v Elveseteru.

 

 

 

Dominantou byl cca 20m vysoký sloup a vytesávanými reliéfy. Co zamenaly, ví bůh. Celý by se na fotku nevešel, tak aspoň jeho hlavice.

Na výšlap na na nejvyšší horu Norska Galdhopiggen (2469) bylo ten den už pozdě. Ale lyžování na ledovci lákalo. Slunce, modrá obloha, teplo, široké, upravené sjezdovky, na kterých se podle vyjetých oblouků dalo spočítat, kolik jízd se na nich jelo, jednoduchý kotvový vlek, snowpark pro ty, co to bez skákání neumí.Denní lístek cca 300NOK, půjčovna to samé. Ale těch lidí!!! Jako ve Špindlu

 

 

 

Pohled ze sjezdu do údolí Leirdalen.

Lom. Jeden z nejstarších původních dřevěných kostelů v Norsku. Nebo úplně nejstarší?

 

 

 

Pohled ze sjezdu do údolí Leirdalen.

Lom. Jeden z nejstarších původních dřevěných kostelů v Norsku. Nebo úplně nejstarší?

 

 

 

Silnice č.258 - zkratka do Strynu - překvapila Hondy VTX šotolinovým povrchem. Nikoli však mého V-Stroma. Ten se cítil jako doma a po minutí značky upozorňující řidiče karavanů: "Tudy NE!", tak trochu tušil, že to bude něco jiného. Opět neskutečné výhledy a nádherná krajina.

Sommerski centrum Stryn. Už ne ledovec, ale normální sníh. Dost slušné na polovinu července a nadmořskou výšku 1200 m. A právě tady si někteří jedinci mohli zalyžovat, ale hlavně se poučit o "way, how to make money!"

 

 

 

Sněhu opravdu nebylo málo...

Vodopád u Videseteru.

 

 

 

Den jsme zakončili ve Fosnes. Zatímco někteří ihned zalehli na krásném plácku pod vysokými smrky u jezera, já šel čarovat s foťákem. Bylo něco po deváté a to správný světlo...

Ale ani ve 21 hodin není pozdě na to, zalyžovat si na jezeře. Norové spí hlavně v zimě :-)

 

 

 

A zase kostelík. Ve Fosnes.

Domečky, kopečky...

 

 

 

...a další...

 

 

Autor: motopospa

 

---

Doporučit tento článek známému
Jeho email:       Tvůj email:      1 2 3 4 5