Dlouhý přesun k pobřeží se nakonec podařil, všichni účastníci už jsou zpátky v Evropě.

  
   

Ráno v Merzouze bylo už tradičně horké. Vstávali jsme s Fanánkem před sedmou, ale venku už byla výheň. Po zkušenosti se škorpionem a obrovským množstvím netopýrů předchozí noci nikdo nespal venku v bivaku a raději jsme využili hotel, který je ale prý jeden z nejhorších v místě.

Velbloudí offroad

Snídaně byla také typická pro pouštní oblasti Maroka: chléb, med, marmeláda a čaj. Dopoledne jsme chtěli natočit a nafotit záběry na dunách, které jsme nestihli předchozí večer, ale Vaškova motorka měla načnutou spojku a nechtěli jsme riskovat, že jí zničíme. A Martin Zounar měl písku dost, takže jsme fotili a točili s Fanánkem.

Když jsme se vyřádili na dunách, chtěli jsme si natočit i nějaké záběry jak jedeme na velbloudech v motorkářském oblečení. Ale jak se ukázalo, pro Fanánka to byl větší adventure než cokoliv jiného.

   

Na konci totiž prohlásil, že už nikdy nechce velblouda vidět a kdyby kouřil, nikdy by si nekoupil camelky. A že kdyby velbloudi náhodou vymřeli, vypil by láhev šampusu. Asi si se zvířetem nějak nepadl do noty.

Nejlíp je pod širákem

Část štábu jela natáčet asi 25 km do pouště život nomádů a my jsme zatím natankovali v jednom z krámků v Merzouze benzin, který se ze soudku přelévá do lahví. Čekání na štáb jsme krátili klábosením s prodavači suvenýrů a konzumací vynikajících rajčatových omelet vyráběných v tajine, které jsme si fakt oblíbili. Jakmile přijelo auto s filmaři a Noidem, vyrazili jsme na delší přejezd do Mideltu.

   

Cesta v horách byla fantastická a navíc se asi 100 km od Risani výrazně ochladilo a teplota spadla asi o 20 stupňů. Těsně před Mideltem jsme projížděli několik rozvodněných říček, všude kolem stály louže vody a bylo jasné, že jsme se vyhnuli pořádnému dešti. Mraky se honily pořád dost a tak jsme místo bivaku v divočině vzali možnost kempování v populárním aubergu Jaafar.

Nic extra nám na něm nepřipadalo a stav sprch a záchodů byl děsivý. Spát se šlo výjimečně už kolem druhé ráno a v noci nepršelo, ale se spaním v bivaku pod širákem se to nedá srovnávat. V tomhle jsme v desetičlenném týmu zajedno, spaní v bivaku v Africe je prostě silně návykové. Stejně jako marocký čaj.

   

Noid končí, motorka je v tahu

V sobotu ráno jsme byli asi 500 km od pobřeží a uvažovali jsme, kam a kudy jet. Museli jsme hlavně brát ohledy na F800GS, které mohlo kleknout každý okamžik a tak jsme chtěli jet mimo hory. Rozhodli jsme se pro směr na Fes a Ouazzane.

Právě jsme projížděli místo, kde jsme měli podle GPS záznamu najeto 3000 km v Maroku, když Vaškovo GS opět přestalo jet. Zkusili jsme přeházet lamely ve spojce, ale některé byly úplně bez obložení a tak jsme naložili motorku na náklaďák odtahovky a jeli pomalu za ním.

   

Motorka se ještě překládala na další odtah, který měla dojet až do Ceuty. Cestou jsme si dali obídek v typické restauraci u cesty. Keftu, mleté maso, speciálně vybral Martin Zounar z kusu flákoty visící z háku s cibulí a petrželkou. K tomu jsem si objednali chleba a čaj.

Pokračovali jsme dál, ale před Ouazzane odbočil řidič auta naprosto nečekaně jinam a rozhodl se jet do Rabatu. Martin Zounar ale neměl vysílačku a neslyšel, že je změna trasy, takže odbočil na trasu nastavenou v GPS a uháněl úplně jinam.

 

Pochopitelně jsem ho dojel až asi po půlhodině a nemělo smysl se vracet. Domluvili jsme se s ostatními, že pojedeme společně s Fanánkem po původní trase a cestu jsme si vylepšili pěkným offroadem v kombinaci s rozmlácenou silničkou. Cesta byla o dost horší, zato výrazně delší.

 
   

Šílený přístav

Celkově jsme najeli z Mideltu do Tangeru asi 570km. Do Tangeru jsme dojížděli za tmy a město nás doslova šokovalo. Nna ulicích šílený provoz, dopravní předpisy nikdo neuznává, na kruhovém objezdu jsme viděli jezdit auta v obou směrech.

Červená vůbec neexistuje. Jede se podle toho, kdo se cítí silnější. Na jedné křižovatce Fanánek zastavil a na čtyřkolku se mu vrhli nějací povaleči a začali mu sundávat rolky s vybavením. Naštěstí je měl dobře přikurtované a podařilo se nám včas zmizet. Každopádně Tanger a Ceuta nejdou srovnávat, rozhodně doporučuji jezdit přes Ceutu.

 

Kemp v Tangeru byl v sousedství nějakých kasáren a celkem slušný a čistý. Spali jsme jako obvykle pod širákem u motorek a na zpustlé terase. Protože to byl poslední den v Africe, nemohli jsme vézt zpátky všechny pevné i tekuté obveselovací prostředky, které výprava měla nebo vyměnila během cesty a rozhodli jsme se, že je všechny zlikvidujeme.

Takže někteří šli spát až za svítání a z většiny lahví nezůstalo prakticky nic. F800GS jsme nakonec zapřáhli za čtyřkolku a Franta s Noidem projeli s kurtou celé město a přístav až do trajektu. Celní procedury byly bezproblémové, jen obě auta kontrolovali skenerem na drogy, zbraně a výbušniny.

 

Zpátky v Evropě

Ve Španělsku jsme ještě jeli do San Roque, kde by měla být k sehnání špičková vína z místních vinic, ale narazili jsme jen na fanoušky býčích zápasů, kteří víno kupují v supermarketu a vůbec netušili, kde by se dalo něco sehnat.

Město i okolí bylo totálně neprůjezdné. Pár kilometrů do kempu jsme jeli hodinu, ale večer už je provoz normální. Zítra nás čeká natáčení chybějících detailů, rozhovory a závěrečná scéna a pozítří už nakládáme a jedeme domů.

---

Doporučit tento článek známému
Jeho email:       Tvůj email:      1 2 3 4 5